Další rok je za námi. Od té doby, co mám syna, plyne čas mnohem rychleji než kdy předtím a docela mě to děsí. Zakrátko mi bude třicet, synka povedu k zápisu a feně už bude osm, přitom se mi nezdá, že by to bylo tak dávno, co jsme ji jako štěně vezli domů. Na sobě samotné ty roky ani tolik nevnímám, věk se stal opravdu jen číslem. Čas plyne, já to skoro nepozoruju. Čím byl rok 2025 jedinečný?
Rok 2025 byl v jistém ohledu zlomový. Dostudovala jsem. Po mnoha letech se to povedlo. Na diplomovou práci jsem pyšná. Mrzí mě, že sbírku aktivit s hrou na tělo, kterou jsem v rámci DP vytvořila, aktuálně nepoužívám. O nápady v hudební výchově nemám nouzi, využíváme třeba housle. Věřím, že až nastane správný čas, k aktivitám se vrátím a rozšířím je.
Státnicovala jsem na čtyřikrát, od obhajoby do poslední zkoušky uplynuly tři týdny. Největší obavy jsem měla z matematiky. Ukázalo se, že byly zbytečné. Státnice se mi líbily, zkoušející si s námi spíš jen povídali, mělo to úplně jinou atmosféru než běžné zkoušky. S radostí bych si je zopakovala.
Dokončit školu bylo úlevné. Konečně jsem kvalifikovaná učitelka a mám jisté, že můžu učit celý život. Ne že bych si nevěřila, že studium zvládnu dotáhnout k titulu, ale fakt, že kdyby mě ze studia vyloučili, musela bych si hledat jinou práci, mě i tak pronásledoval na každém kroku.
Poslední státnicí mi odpadlo mnoho povinností. Měla bych si pískat, ovšem musím přiznat, že mi svým způsobem chybí. Někdy, když si večer jen tak čtu nebo scrolluju sociální sítě, říkám si, že bych chtěla zase dělat něco smysluplného. Mamčina kolegyně kdysi pravila, že studium je taková droga, a já musím uznat, že měla pravdu. Navykla jsem si na dřinu v podobě učení na zkoušky nebo práci na úkolu a následné odměny ve formě splněného předmětu. Závidím manželovi, když sedá ke studiu, zvláště když jde psát bakalářku. Hned bych se do něčeho podobného pustila!
Pomýšlím na rigorózní řízení, pokukuju po programech celoživotního studia a přemýšlím, jestli bych zvládala dojíždět na Lidovou konzervatoř nebo poctivě docházet do jazykové školy. Nápadů, jak se činit, mám hromadu, jen si něco vybrat. Zatím aspoň tvořím aktivity pro děti do školy a doplňuju je o metodické pokyny, abych je mohla sdílet na Učiteléučitelům.cz.
V práci mi letošní rok také přinesl změnu, po neshodách ohledně stylu výuky a hlavně ověřování znalostí jsem začala učit v jiné škole. Asi je ještě brzo hodnotit, zatím jsem ovšem ve všech ohledech spokojená, ne-li přímo nadšená. Do kolektivu jsem vplula úplně přirozeně, ne že bych se s někým nějak moc kamarádila, na to jsem příliš introvert, ale cítím se mezi kolegyněmi uvolněně. Této školy se budu držet.
A co jinak? Všechno, jak má být!
Pochodila jsem po horách, myslím, že nejvíc od roku 2020. Hodně jsem četla. Dvakrát jsem byla v Praze, v létě jsem byla v Itálii, na jižní Moravě a ve Zlíně. Hudebně byla první polovina roku chudší, kvůli státnicím jsem si dala pauzu od orchestru, ale pak jsem si koupila nové housle a znovu jsem to rozjela. V srpnu jsem hrála s improvizačním divadlem, v listopadu podzimní koncert se symfoňákem a teď o Vánocích jsem zvládla dvě Rybovky a mši. Měla jsem v plánu ještě o koncert navíc, do plánu mi však trochu koplo zdraví. Leden začnu novoročním koncertem s bigbandem, mám teď nabito jako opravdová houslistka.
Jsou věci, které mě trápí, ale trápí mě mnohem méně než před rokem, před třemi, před pěti...
Mám se dobře.
Kája
Komentáře
Okomentovat
Všem děkuji za komentáře. Nebojte se rozepsat.